Mladý kouč Filip Stárek chce znát názor hráčů, kecat do trénování si ale nenechá

Je vám pouhých sedmadvacet let a jste hlavním trenérem mužstva, které hraje nejvyšší krajskou soutěž. Jak se ve své roli cítíte?

Je to něco úplně nového, cítím velkou zodpovědnost i určitý tlak, veškeré výsledky jdou za mnou. Jsem typ, co nerad prohrává a někdy to dám dost najevo (smích). Pořád se s tou roli trochu sžívám, už to není přijít na trénink a nic neřešit. Řeším fotbal celý týden den co den, hráče, příprava tréninků, co zlepšit a podobně, není to jednoduchá role.

Musíte radit a vést hráče, kteří jsou starší než vy. Jak vám to v Poříčanech funguje, poslouchají vás hráči?

Řekl bych, že ani pro jednu stranu to nebylo jednoduché. U kluků přirozeně nemáte takový respekt, jako kdyby tam stál někdo jiný. Ale za sebe musím říct, že to funguje, hodně s klukama komunikujeme, bavíme se, co je například potřeba změnit, chci znát i jejich názor. Naopak si do toho kecat nenechám, mám k ruce kapitána Petra Jandu. Trénovat se chodí, za to jsem rád, nikdo na to nekašle.

Cítíte tedy podporu hráčů?

Všichni mi hodně pomáhají, snažím se tomu dávat sto procent. Nějaké zkušenosti, si troufnu říct, že máme, poslední dva, tři roky jsem koukal pod ruce Zdeňku Šmejkalovi a Mirku Doležalovi, od nich hodně čerpám.

Do pozice hlavního trenéra jste se dostal během podzimní části sezony, kdy vedení odvolalo kouče Luboše Vondru. Byl jste na začátku hodně nervózní? Co vám nejvíce pomohlo?

Nervózní sem pořád (smích). Říkám, nemám rád prohry, nebo když se prostě nedaří. Teď je ta role jiná. Když se daří, všichni vás plácají po ramenou, když ne, tak všichni kritizují, tak to prostě je. Ale já se soustředím sám na sebe a na to, aby to fungovalo. Parta je tu poslední roky skvělá a to je takový odrazový můstek úspěchu. Pomohla asi znalost prostředí, vím jak to tu funguje, jaký tu jsou kluci. Kdyby ta nabídka přišla z jiného týmu, nešel bych do toho. Jsem takový patriot, jestli to bude fungovat, uvidíme.

Bylo důležitým faktorem také to, že jste začal trénovat v prostředí, které jste dobře znal a kde dlouhá léta působí váš otec ve vedení klubu?

Určitě, s klukama jsme dojeli podzim společně, pak se čekalo, kdo mužstvo po panu Vondrovi převezme. Osobně se mi do toho nechtělo, chtěl jsem se dát zdravotně dohromady a pomoct spíš mužstvu na hřišti. Do toho se nám narodil v létě syn, tak se to najednou všechno otočilo. Po nějakých jednáních jsme se domluvili, že u mužstva v pozici trenéra zůstanu. Být s tátou na jedné lavičce není sranda, oba jsme impulzivní, kolikrát se pohádáme. Ale to k tomu patří.

Dá se říci, že vás k trénování přivedly vaše zdravotní problémy nebo jste chtěl být trenérem už dříve?

To bych úplně neřekl, myšlenky na to hrát pořád jsou. Zkoušel jsem trénovat žáčky, ale to mě moc nebavilo. Během zraněních jsem chtěl být furt součástí týmu, najednou jsem pomáhal Mirkovi a dnes jsem hlavní trenér. Kdyby se mě na to zeptal někdo pár měsíců zpět, kroutil bych hlavou (smích).

V sedmadvaceti letech byste měl běhat po trávníku a střílet góly. Popište zdravotní trable, které vám to neumožňují?

To máte pravdu a touhy a myšlenky jsou, zda mi to umožní zdravotní stav, těžko říct. Nikdy jsem netrpěl zdravotními potíži, proto to pro mě byl šok, když mi oznámila doktorka, že mám přetržený křížový vaz. To bylo v době, kdy Poříčany byly o soutěž výš a troufnu si říct, že se mi dařilo na hřišti. Nebyl jsem sice nikdy moc gólový jako Toni Kroos (smích), ale rekonvalescence šla dobře, koleno drželo a za půl roku už jsem běhal po hřišti. Pak přišlo derby s Velimí, to snad nikdy nezapomenu. Necelý rok od prvního zranění mi v souboji prasknul i vaz na pravé noze. A od té doby koleno zlobí, v květnu to budou tři roky a odehrál jsem dva zápasy za béčko. Už se bojím udělat jakýkoliv pohyb, jít do souboje to vůbec, i když jsem to miloval. Půl roku se o mě staral Lukáš Bodeček, dal mi dost zabrat, je to o něco lepší, ale je to furt málo

Myslíte si, že se na hřiště jako hráč ještě podíváte nebo už jste svoji kariéru definitivně ukončil?

Rád bych. Zda to bude v krajském přeboru, to už se bojím, že ne. Za béčko se asi přemluvit nechám, pořád chci, aby mě viděl jednou syn. V jaké soutěži už není důležité.

Máte nějaký trenérský vzor nebo někoho, od koho se nejvíce učíte a komu se chcete třeba stylem přibližovat?

Mám, je to člověk, který mi i teď dost pomáhá. Poznal jsem ho v šestnácti letech, kdy jsem nakukoval do áčka, trochu nás pojí ta zranění. A když jsem poznal jeho práci, jak tomu dává vše, tak určitě Mirek Doležal. Byl bych rád, kdybychom se ještě potkali, teď myslím hřiště ne hospodu (smích).